Tisícovky - hory ČR s výškou nad 1000 m

Až na vrcholky hor

Navigace: Homepage > Ostatní > Až na vrcholky hor

Autor / zdroj: Jan Rychetský / TV Magazín deníku Právo (23.12.2006)

V zimě na hory, kam jinam. Vydávám se tedy na sever, do tří pohoří s nejvyššími vrcholky u nás. Vždy jde o výšlap nad 1400 metrů. Zasněžené cesty vedou podél příbytků lidí, kteří mi líčí své osudy, vyprávějí legendy. Nesu vám od nich noviny, poslouchejte...

Hned na začátku však bloudím. „V mapách se uvádějí výšky geodetických bodů. Ty nicméně občas nejsou umístěny na úplných vrcholcích. Donedávna se proto děti učily, že Studniční hora (HLV 3; 1555 m) je vyšší než Luční hora (HLV 2; 1555 m). Přitom je to úplně naopak. Obě ale leží v první zóně Krkonošského národního parku a tam ochranáři pouští málokoho,“ upozorňuje mě šestatřicetiletý Tomáš Formánek. S kolegy postupně vylezl na všechny české tisícovky a přeměřil je. Vznikl tak přehledný Průvodce, kterým se řídím. Konečný plán zní: navštívit vždy nejvyšší vrcholek ve třech nejvyšších pohořích.

Výběr z dalších publikací o našich horách, které si můžete okamžitě objednat v našem e-shopu:

Krakonošovo

Úvodní základnou je Pec pod Sněžkou. Na jejím začátku provozují manželé Lorencovi chatu Horský dům. Už se chystají na svátky. Správné Vánoce lze podle nich prožít jen uprostřed zdejších zasněžených hor, kde se potkává Krakonoš s Ježíškem. Tím ale idylka končí. „Vládnou tady peníze a lufťáci, co mají plné peněženky. Sousedské vztahy se zhoršily. To dřív nebývalo,“ stěžuje si pětapadesátiletý Václav. Léta pracoval u Lanové dráhy na Sněžku (HLV 1; 1603 m) a stále je v oboru revizním technikem. Jeho žena Eva, má cestovní agenturu.

Devětatřicetiletý starosta a majitel restaurace Enzian Alan Tomášek souhlasí, že poměry mezi šesti sty obyvateli Pece pod Sněžkou nejsou nejlepší. „Kolem sedmdesátých let sem přijeli lidé ze všech koutů republiky. Proto zde žije tak nesourodá společnost. Přišla privatizace a někteří lidé se dostali k penězům. Závist kvete, tolerance často chybí,“ soudí.

Do úřadu šel proto, aby prosadil některé podnikatelské nápady a pomohl tak dalšímu rozvoji města. „Zlatou érou bylo období od roku 1990 do 1995. Tehdy sem jezdily zástupy turistů. Nadšení ale opadlo. Proto musíme zlepšovat služby, abychom sem stále dokázali nalákat dost lidí.“ Bytové domy, které často sklízejí kritiku za to, že hyzdí krajinu, hájí. Pronajímá si je totiž bohatá klientela a oproti jiným střediskům jich tady není mnoho. Také věčné spory kolem projektu nové lanovky na Sněžku (HLV 1; 1603 m) a nových sjezdovek v okolí už prý budou zanedlouho minulostí. Ale dost reality.

Mám slíbeno, že se ve vzdálenější obci Poniklá setkám s Krakonošem, takže vyrážím. A opravdu. U silnice stojí pán hor. Sedneme si posléze do hospůdky, která je pro tohle setkání jako stvořená. Jmenuje se totiž Chachá. „Pivo a rum,“ objedná Krakonoš. Prý chce zůstat lidovým a takhle udržuje kontakt se smrtelníky. Změny na horách jen vítá. Nutno dodat, že už má dost popito. „Tohle je nejlepší Krakonoš široko daleko. V tom není o čem diškutýrovat,“ vyřvávají štamgasti a jeden dodá: „Hele, a kde je Trautenberg?“

„Má rýmu. Však mi ho sojka ohlídá,“ odvětí vousáč. Posadit se nechce. Musí prý být připraven, kdyby se na horách děla nějaká neplecha. Na Sněžce (HLV 1; 1603 m) se letos v plné kráse zjevil dvakrát. „Poprvé jsem si vyšel v pět ráno a na pláni zahlédl běžkaře. Z mlhy jsem pak slyšel, jak se dívčí hlas ptá ostatních, jestli taky viděli Krakonoše. Oni, že jí kape na maják. Nahoře jsem se ukázal znovu. Úplně z toho zcepeněli,“ vypráví.

Dostávám dřevěný knoflík a perličku, tedy slzu víly Melžínky. „Dary z Krakonošovy mošny Krakonošovou rukou dány značí štěstí. A jestli je ztratíš, máš průser,“ směje se. Jeho místní identitu se mi odhalit nedaří. Prostě legenda žije! „Máš ještě nějakej problém,“ táže se. „Bez problémů,“ já na to. Odchází do noci.

Vánice na Sněžce

Zrána už to tak bezproblémově nevypadá. Za třicetiletým Radkem Drahným ze Správy Krkonošského národního parku se Obřím dolem ploužím nahoru. „Dnes si to asi užijeme,“ prohodí sadomasochisticky. Pochází z Pardubic a hory ho vždy přitahovaly. Nedlouho po studiích managementu cestovního ruchu se dostal mezi ochranáře.

Při cestě lesem líčí, že už tři roky - od pádu stromu na britského turistu - stojí na pražském Staroměstském náměstí vánoční smrky z Krkonoš. Také potvrzuje informace, že na Luční horu (HLV 2; 1555 m) i Studniční horu (HLV 3; 1555 m) povolují zájemcům výstup jen neradi, neboť by tam pak chtěli všichni. I když se stále boříme do sněhu, svižně pokračujeme. Nahoře se žení všichni čerti a ostrý vítr nás oslepuje přívaly sněhového poprašku.

„Stoupáš výš a výš. To je to, co máš nejraděj. Být zas k nebi blíž.“ Píseň kapely Stromboli nemůžu pustit z hlavy. Stezka se dále ztrácí. Drahný proto šlape přímo k vrcholu. Už vidíme obrysy Polské boudy, už jsme uvnitř a objednáváme čaj. Přinese ho jednadvacetiletý Peter Turwanicki, také student marketingu. Jako kuchař se s přítelkyní Marzenou a údržbářem stará o provoz restaurace. Přiznává, že všechny zásoby mají ve skladu už od podzimu. Na křupavé rohlíčky přímo z pekárny tedy nemáme nárok.

Vyběhneme na věž, kde se po dvou týdnech střídají meteorologové. Ve službě je třiatřicetiletý Přemysl Kowalski. Vyznává se, že si z šedesáti stanic Polského hydrometeorologického ústavu vybral jedinou a to právě na Sněžce (HLV 1; 1603 m). Do deníku zapisuje a posílá do Varšavy aktuální údaje o teplotě, vlhkosti ovzduší atd. „Na Vánoce tady sice bývá bez rodiny smutno, ale dáme si vodku a je lépe.“

Ve vánici nejsou Kaple sv. Vavřince (patrona Krkonoš), stará poštovna, ani základy té nové moc vidět. Dlouho se nezdržujeme a přískoky dolů. Párkrát sebou švihnu. S výrazem zmoklé slepice vejdu do dveří Pensionu U Kapličky, kde je paní domácí šedesátiletá Jaroslava Skrbková. Třiadvacet let pracovala jako poštmistrová, až s rodinou koupila rozpadlou poštovnu na Sněžce (HLV 1; 1603 m). K následné obnově jen odevzdaně poznamená: „Mám syna. Kdybychom s manželem věděli, kolik tam bude práce, tak si naflákáme dětí deset.“

Přesto se před lety rozhodla vybudovat na Sněžce (HLV 1; 1603 m) úplně moderní objekt. Výběrové řízení vyhrála skleněná budova ve tvaru kvádru architektů Martina Rajniše a Patrika Hoffmana.

Jejich návrh rozdělil Čechy na dva tábory. Jeden je pro, druhý proti. „Stálo mě to čtyři roky jednání. Jednou jsme se třeba handrkovali o třicet centimetrů, no prostě očistec. Přitom nechceme žádné dotace. Vzali jsme si úvěr od banky. Příští rok už tam bude stát,“ slibuje.

Dále mi vysvětluje, že poštovna je soukromým podnikem, který nabízí stejné služby jako pošta. Ta na Sněžce (HLV 1; 1603 m) je jedinečná už kvůli poloze. Třeba filatelisté si tamního razítka dost cení.

Trasa čarodějnic

Ve věži šumperské radnice má kancelář osmapadesátiletý historik Drahomír Polách. „Tady nestraší,“ ujišťuje. Moc nevěřím. Specializuje se totiž na historii místních čarodějnických procesů, při nichž byly v sedmnáctém století upáleny desítky lidí.

„Legendy o čarodějnicích vycházely z reálných událostí. Je známo, že se z bylinek jako třeba leknín vyráběly létací masti. Po třicetileté válce bylo málo chlapů a hodně ženských zbylo na ocet. Některé si mastmi natíraly přirození, masturbovaly s košťaty a v opojení měly pocit, že létají. Při procesech pak cítily, že se přiznávají popravdě,“ popisuje.

Ve svém románu Kladivo na čarodějnice události popularizoval Václav Kaplický. Už méně se ví, že téma nepustil a napsal ještě drama o nešťastném osudu bohatého měšťana Heinricha Peschkeho. Nový ředitel divadla v Šumperku mu ale hru hodil na hlavu. Uražený autor pak použil popsaný papír nejspíš jako toaleťák.

„Zrekonstruovali jsme Geschaderův dům. V jeho sklepení chceme otevřít výstavu o čarodějnictví. Bydlel tam totiž i zmíněný Peschke. Jeho žena byla jednou z prvních, on poslední obětí procesů. Nikdy se nepřiznal a zemřel ve vězení v roce 1696. Měl být jedním z hlavních černokněžníků a čarodějnice prý si k němu do sklepa létaly pro víno přímo z Petrových kamenů (VV 8a; 1446 m),“ vypráví.

Mířím stejným směrem, koště nemám. Navíc musím cestou udělat několik zastávek. Třeba na stanici horské služby v Ramzové. Zrovna kroutí dvanáctku dvaačtyřicetiletý Ladislav Bedeč. K záchranářům se přihlásil hned po vojně. „Když čumíš celý život na hory, těžko budeš dělat plavčíka na Jadranu.“ Teď už je z něj ostřílený profík. Připravuje nové adepty k prověrkám, kterým se říká základní škola horské služby.

Začíná sezóna, která pro záchranáře představuje hektické období končící až v březnu. „Hodně práce nám přidělávají nezkušení snowborďáci. Jezdí, kde se jim zlíbí. Na rovině si pak sundají snowboard a zapadnou po ramena do sněhu. Nezbývá jim, než nás zavolat.“ Zní to jako vtip. „To ale není sranda. Jde o sněhovou kobku, z níž se svépomocí nedostaneš. A když je vidíš zmrzlé jak rampouch, přejde tě chuť, dát jim kázání,“ reaguje na můj pobavený výraz. I o Štědrém dnu zůstává na příjmu. Vždyť za poslední léta hledal o svátcích hned několik zbloudilých běžkařů. Vždy se šťastným koncem.

Nevlídný Praděd

Katastr téměř šestitisícového Vrbna pod Pradědem zasahuje až na vrcholek nejvyšší hory Moravy. Město se těšilo největšímu rozkvětu za první republiky. Dokonce se říká, že bylo nejprůmyslovější oblastí u nás. Továrna vedle továrny. S nostalgií v hlase na to vzpomíná předseda spolku Přátelé Vrbenska, šedesátiletý Karel Michalus .

Ukazuje dobové pohlednice ze své sbírky, která čítá na tisíce obrázků z celého Jesenicka. „Podobných sběratelů je více a jen stěží seženete něco nového. Ceny starých pohlednic se navíc při aukcích mohou vyšplhat až na sedm set korun za kus.“ Nicméně ani na dnešní město nedá dopustit. „Každý si myslí, že zde lišky dávají dobrou noc. Naopak. Značí moudrost zdejších usedlíků,“ vysvětluje přítomnost šelmy v městském erbu.

Podobným patriotem je i dvaapadesátiletá starostka Helena Kudelová. „Ještě dlouho po roce 1990 tu fungovalo několik velkých firem. Zdejší občané tak měli práci jistou. Proto jsme, co se týče soukromého podnikání, zaspali dobu a teď musíme všechno dohánět.“ Do úspěšného konce chce dovést záměr vybudovat na okraji města lyžařský areál. Tomu se teď na radnici snaží přizpůsobit územní plán.

„Dnes ještě musím zvládnout Praděd (HLV 5; 1491 m),“ zvedám se. „Říkáte to, jakoby jste byl před výstupem na Annapurnu. Jde o vycházku přijatelnou i pro seniory. Chodíme tam každý rok, “ brzdí mé romantické představy. Opravdu si v myšlenkách moravský vrchol řadím hned vedle K2 a před jeho zdoláním cítím vzrušení Reinholda Messnera.

Ve skutečnosti se dávám do pochodu až u chaty Ovčárna, tedy necelé čtyři kilometry od vrcholku. Ulice je pokrytá sněhovou kaší. Na obou stranách mě míjí skupinky běžkařů. Procházím kolem kleče, kde bylo před třemi lety nalezeno tělo číšníka z chaty Barborka. Ve vánici se vydal na běžky a umrzl. A už jsem tady. Po chvíli doráží i pluh, jenž vyčistil silnici od břečky. Jen malé okénko v mlze dává tušit vysokou věž televizního vysílače. Jeho 162 metrů společně s nadmořskou výškou Pradědu (HLV 5; 1491 m) tvoří nejvyšší místo republiky.

Vysílač mimo jiné šíří televizní a rozhlasové vysílání, ale i signál všech tří tuzemských mobilních operátorů. Spravuje ho šedesátiletý František Malík. Domů jezdí většinou jen na víkendy a dělá si srandu, že by ho manželka doma stejně déle nesnesla. Na obědy chodí s kolegy do přilehlé restaurace. U jejího vchodu právě zastavují běžkařky, žádají razítko. Čtyřiadvacetiletý Dušan Marcinek jim ho tiskne na ruku. „Mají to jako důkaz pro trenéra, že tady byly,“ sděluje mi. Prý je pes samotář a pomáhat ve zdejší kuchyni mu proto vyhovuje. Navíc si může užívat snowboardu, co hrdlo ráčí.

Venku se opět protrhne mlha. Z Pradědu (HLV 5; 1491 m) opředeného legendou o chamtivém pasáčkovi ovcí jsou vidět Petrovy kameny (VV 8a; 1446 m). K nim se pojí pověst o lásce kováře Petra ke správcově dceři zakončená happyendem. Naopak temná historie Petrových kamenů se odvíjí od bitvy na Bílé hoře roku 1620.

„Svobodní evangelíci museli ze země odejít a poddaní konvertovat ke katolické víře. Desítky let se pak na hranicích se Slezskem objevovali lesní kazatelé a vybízeli chudáky k útěku. Na nedostupných místech sloužili i vlastní mše. Světla byla vidět v širokém okolí a sedláci je označili za temné síly,“ vzpomínám na slova historika Polácha. Z území čarodějnic už koukám zmizet.

Osvícený Sněžník

Chloubou dvoutisícového Starého města pod Sněžníkem je renesanční radnice. Ta má po volbách nového šéfa. „Ukecali mě, abych to vzal. Žena mi to doteď vyčítá,“ říká dřívější ředitel rudných dolů a čerstvý starosta Vladimír Černík. Potkávám se také se sedmapadesátiletým Václavem Černým a dvaasedmdesátiletým Pavlem Russnákem. První je bývalý kantor, druhý kdysi pracoval u horské služby. Řveme na sebe až hrůza. Nejde o hádku, ale přizpůsobení se horšímu sluchu.

Oba sem přišli v rámci poválečného osídlení pohraničí. „Hnůj tady kdysi nosili na pole v nůších. My měli k dispozici traktory a dnes jezdí po okolí dvakrát denně autobus,“ zmiňuje etapy vývoje v kraji Černý. Když šel v roce 1991 do důchodu, ujal se psaní kroniky. „Už to nechci dělat, ale zatím nikoho jiného nemají,“ dodá.

„Na polské straně byl kdysi kamenolom, kde pracovali vězni. Hranice byla skoro neproniknutelná. Na vzdálenost pěti kilometrů jsme k nim mohli jen my záchranáři. Aby ne, vždyť největší problémy jsme měli právě s Poláky,“ vzpomíná Russnák. Ukazuje opodál stojící benzínovou pumpu, která je prý místním pro ostudu.

Poslední den na horách svítí slunce. Jakoby se chtělo omluvit ze předchozí špatné počasí. Sníh je rozbředlý. Stoupání na Králický Sněžník (HLV 11; 1424 m), v jehož podzemí jsou podle báje ukryty ohromné poklady, celkem mírné. U základů Lichtenštejnovy chaty jsem tedy v cuku letu. Stávala zde do roku 1971, přičemž poslední léta existence v ní s manželem hospodařila rodačka z Hamburku Lieselotte Nováková.

„Jednou jsem uklízela za kuchyňskou linkou a našla tam dřevomorku. Já hloupá to nahlásila. V podniku Restaurace a jídelny Vysoké Mýto, který chalupu vlastnil, prohlásili, že je v havarijním stavu a urychleně ji musíme opustit. Do kroniky pak někdo namaloval tehdejšího ředitele RaJ, jak se houpe na šibenici,“ líčí.

Jednadevadesátiletá vdova nyní bydlí v Brníčku. Je velmi čilá a na horalský život ráda s úsměvem vzpomíná. „Když jsem jednou šla z nákupu, vidím u cesty funět tři pupkatý chlapy. Nechodila jsem po cestě, ale zkratkou přímo nahoru. Poté, co zpocení dorazili na chatu, nadávali, že je předběhla nějaká divoženka. Manžel jen utrousil, že to byla jeho žena a že jim teď z nákupu připravuje večeři.“

U pobořených zdí stojí stále soška slůněte. Kolem pramenů Moravy ještě několik metrů do vršku a stojím před dalšími ruinami. Tentokrát jde o bývalou rozhlednu. Ale to už je na polské straně. Nervózně se rozhlížím po pohraničnících. Prý bývají ještě dnes nepříjemní až hanba. Uniformy nikde. Přes cestu jen přeběhne srnčí stádo, jinak klid. Ó hory, ó hory...

 

Klub tisícovkářů

Velký milovník hor a geodet Sir Hugh Munro vydal v roce 1891 Seznam skotských hor vyšších než tři tisíce stop. Od té doby se v rámci hnutí Munro tisíce turistů toulají skotskou vysočinou a snaží se slézt nejvyšší vrcholky.„Kdysi jsem byl na výpravě ve Skotsku. Jeden horal se mě tam zeptal, kolik už mám slezených Munros,“ vzpomíná architekt Tomáš Formánek. Již od dětství chodí po horách, takže mu inspirace ze Skotska učarovala.

S kolegy pak celé čtyři roky shromažďoval přesná data o tuzemských vrcholech, které jsou vyšší než tisíc metrů. V roce 2003 vydal knihu Průvodce po tisícimetrových vrcholech České republiky, k níž se váží internetové stránky www.tisicovky.cz. Podle nich je u nás 392 tisícimetrových vrcholů.

Projekt si získává stále více příznivců. Některé rodiny s dětmi se vydávají každoročně na Pochod s Klárkou na Lysou horu. Nejstarším nadšencům táhne na sedmdesátku. Například Karel Komrs z Prahy si pečlivě připravuje každý výlet, při němž sleze několik vrcholků najednou a hned je zaškrtne na speciální mapě tisícovek. Zbývá mu na ní užjen pár neoznačených míst. Proto vznikl Klub tisícovkářů.

Nahoru